Barokní hudba

...Právě dokonalá rytmická stavba, v sudých taktech trojdobý půdorys a v lichých taktech naopak dvoudobé členění, je pro Michnu tak typické. V tomto ohledu a v práci s barvou se Michna blíží deklamací a rytmikou svým předním italským vrstevníkům a má pro naši hudbu obdobný význam jako H. Schütz pro hudbu německou a C. Monteverdi pro italskou....

Dechové kvintety  zaujmají v Rejchově  tvorbě  velmi významné místo a  on  sám  si na  nich tak velmi zakládal.  Vydal je ve čtyřech cyklech po  šesti kvintetech. První sada, opus 88., do  níž  náleží  i  dva  z  kvintetů  na  této nahrávce, byla provedena roku  1818 v Paříži s nesmírným  ohlasem, který také přispěl k Rejchově profesuře na  pařížské  konzervatoři.  Jde o  opravdu  výjimečná  díla, která  jsou  významnou kapitolou v historii komorní  hudby.

Zelenkovy Triové sonáty ZWV 181 jsou pozoruhodným dílem a bezpochyby zcela právem ony zahájily rozsáhlou renesanci Zelenkova díla.

Mezi Zelenkovými instrumentálními díly zaujímá nejvýznamnější postavení 6 triových sonát ZWV 181 pro dva hoboje, fagot a basso continuo.Tyto sonáty, odpovídající dobovému typu čtyřvěté sonáty „da chiesa“, tvoří jeden z vrcholů Zelenkova kontrapunktického umění. Na rozdíl od tradičně pojímané sonáty posílil Zelenka úlohu fagotu, který z pouhého doprovodného nástroje povýšil na samostatný melodický hlas, kladoucí velké nároky na virtuozitu interpreta.

Český barokní skladatel Jan Dismas Zelenka působil většinu svého tvůrčího života v Drážďanech. Společenského zenitu v rámci drážďanského hudebního života dosáhl Zelenka ve 20. letech 18. století, kdy zastupoval dvorního kapelníka Johanna Davida Heinichena. V té době řídil Zelenka veškerou chrámovou hudbu a k jeho povinnostem patřilo i její komponování. Missa Sanctissimae Trinitatis byla dokončena v roce 1736. Vznikla jako první z pěti vrcholných mešních kompozic , které Zelenka komponoval v posledním desetiletí svého života. 
Všechny Zelenkovy vrcholné kompozice byly ovlivněny moderními druhy světské tehdejší doby – koncertem a operou. Jejich styl označujeme jako smíšený chrámový styl. Ten uchovává sice staré techniky chrámové hudby - motetový způsob kompozice a fugu, zároveň je však kombinuje s moderními technikami instrumentálního koncertu a operní árie. Vznikly tak rozsáhlé velkolepě koncipované kompozice, u nichž bychom předpokládali, že autor použije také adekvátně velký provozovací aparát. Opak je pravdou. Zelenka nepoužil ve svých vrcholných mších např. žesťové nástroje, které dodávaly lesku jeho dřívějším skladbám, ale uchýlil se k nápadně malému obsazení, které ostře kontrastuje s velkou formou. Vedle vokálních hlasů použil dvoje housle, dva hoboje, violu a basso continuo, ve mši Sanctissimae Trinitatis ještě dvě sólové flétny a chalumeau. (z bukletu) 

Dusík zanechal početné dílo, v němž převažují skladby pro sólový klavír, klavírní koncerty a komorní skladby s klavírem. Jejich úroveň je velmi rozdílná. Vedle skladeb nevymykajících se dobové konvenci, působících někdy až nezávazně salonním dojmem, stojí díla vzhledem k době svého vzniku zcela nekonvenční. 
Dusíkův styl je značně svébytný. Klavírní sazba progresivních Dusíkových skladeb je bohatší a znělejší, než v dílech většiny současníků, klade ovšem i větší technické nároky. Dusík byl ovlivněn zvukem mechaniky anglických nástrojů, které poznal během svého působení v Londýně. Možná jako první dokázal docenit jejich přednosti a ve své tvorbě využít do té doby neznámé zvukové možnosti. Dusík byl první, kdo předepisoval způsob použití pedálů a údajně též poprvé postavil klavír na pódiu dnešním způsobem, tedy tak, aby maximum zvuku směřovalo do sálu. 
Nejzajímavějšími složkami Dusíkova stylu jsou harmonie a rytmus. Dusík ve svých avantgardních dílech používá chromatické postupy a modulace v jeho době jen těžko vysvětlitelné a působící neotřele ještě dnes po zkušenosti rozkladu tonálního řádu. Pro rytmické členění je charakteristické časté používání nejrůznějších druhů synkop. To jde někdy tak daleko, že se v určitých okamžicích ztrácí vědomí těžké doby, což autor většinou spojuje se stupňováním dramatického výrazu. 

Dechový kvintet e moll op.100 č.4 zahajuje zpěvný pomalý úvod plynule pokračující energickým sonátovým allegrem, s příznačně pestrým souborem témat a neméně pestrým harmonickým pohybem. 2. věta je cyklus melodicky i výrazově překrásných variací na zpěvné téma v A dur. Následující rychlý menuet má spíše charakter scherza. Finální věta je vystavěna v sonátové formě kombinované s rondem a přináší opět celý svazek melodicky nápaditých témat v brilantní komormí sazbě. 
Dechový kvintet B dur, op.100, č.6, poslední Rejchovo dílo tohoto druhu, je po kompoziční stránce jedním z nejdokonalejších a také nejosobitějších. Mezi pomalým úvodem a vlastním sonátovým allegrem 1. věty je dosažena poměrně vysoká úroveň kontrastu v tempu i výrazu. Pomalá věta je naopak ve své zpěvnosti a vyrovnanosti výsostně mozartovská. Na ni navazuje rychlý, scherzový Menuet, v němž Rejcha umně rozvíjí stručný, úsečný "beethovenovský" motiv. Zvláštností finální věty je pomalý úvod před hlavní allegrovou částí - u Rejchy sice nejde o jediný případ pomalého úvodu ve finální větě, ovšem i tak je to postup dosti netradiční. Několikanásobná připomínka pomalého úvodu v průběhu finální věty znamenitě vylehčí její formu. 

Tvorbě pro sólový klavír se Rejcha věnoval především v době svého vídeňského působení. Klavírní sonáta Es dur, op.43 vznikla právě v tomto období, v roce 1804. Je na ní patrný vliv vídeňského klasicismu, a to především Haydnův, ale i Beethovenův. Zároveň se zde však Rejcha projevuje jako zralý mistr, který usiluje o individulní projev. 
Mimořádného významu dosáhl Rejcha svojí tvorbou pro dechové nástroje. Věnoval se jí sice již dříve, ale k největší dokonalosti dospěl v pařížském období. Dechové nástroje, zvlášť dřevěné, prožívaly ve Francii 1. poloviny 19. století období velkého rozkvětu. Většina z nich prošla právě v této době podstatnými konstrukčními změnami, které změnily jejich zvuk i technické možnosti. Experimentování tehdejších francouzských nástrojářů našlo obdobu v Rejchově díle. Napsal velké množství skladeb pro různé, často i netypické obsazení těchto nástrojů. Dechové kvintety jsou pak jeho vrcholnými díly a jsou považovány za první svého druhu. Celkem vydal tiskem čtyři svazky dechových kvintet. Kvintet Es dur, op.100, č.3 pro flétnu, hoboj, klarinet, lesní roh a fagot pochází ze třetí sbírky, která vyšla v Paříži v roce 1819. 
Příkladem Rejchovy tvorby pro neobvyklé nástrojové kombinace je jeho Grand quatuor concertant Es dur, op.104 klavír, flétnu, fagot a violoncello. Tiskem vyšel v Paříži roku 1824. Je psán s velkým smyslem pro vytěžení všech technických i výrazových možností nástrojů. Rejcha zde uplatňuje svoji novátorskou skladebnou a instrumentační nauku a i celkovým výrazem se již pohybuje zcela na půdě hudebního romantismu 

Směs skladeb vybraných pro naši nahrávku neukazuje jejich krásu a funkci v rafinovaném systému barokní ceremonie, jakými byly liturgické obřady v kostele sv. Mořice v Kroměříži, či vyškovské bály. Drobné skladby, spojené ve formálně dokonalý celek tak, jak si ho vymohla jeho vlastní doba, poskytují zcela jiné prožitky z lesku i kontemplace zároveň, než učebnicový výběr. 
Vejvanovský je často považován za skladatele světských skladeb; to je omyl. Byl především hudebníkem chrámovým a pro chrám také komponoval. Pěknou ukázkou jsou tři mariánské antifony, zpívané nejčastěji v konci nešpor: SALVE REGINA z r. 1666, třebaže jakoby "poslepované" z krátkých motivů, nezapře cit Vejvanovského pro líbeznou melodii. 
Pravá velikost Vejvanovského tkví právě ve službě, v neuvěřitelné píli a pohotovosti, s níž zajišťoval hudební provoz kapely a vybudoval hudební archiv, dnes proslulou kroměřížskou sbírku.