Milan SLAVICKÝ

 Komorní hudba / Chamber Music / Milan SLAVICKÝ (1947 - 2009)

Komorní hudba / Chamber Music / Milan SLAVICKÝ (1947 - 2009)

"Můj hudební jazyk je od počátku 70.let postaven na principu intervalového výběru; trvale používám šesti z dvanácti intervalů, což dodává jednotlivým skladbám určité materiálové zaostření; asi jako u malíře, který se ze své palety soustředí na jen určitý výběr barev a jejich odstínů. V některých skladbách z devadesátých let (např. ve Sblížení II nebo Synergii) tento stálý výběr konfrontuji s konzonantnějším modem, čímž se snažím docílit výrazných proměn napětí uvnitř skladby. Řada mých skladeb je inspirována literaturou či výtvarným uměním, texty, které zhudebňuji, jsou pak vesměs latinské liturgické, pojednávající o klíčových problémech života. A jsou přitom tak aktuální! 
Když mne orchestr Solistes européens Luxembourg požádal o skladbu pro galakoncert k 75. narozeninám velkovévody Jeana, napadla mne nejstarší historická vazba mezi Čechami a Lucemburskem: osoba krále Jana Lucemburského a jeho erbovní heslo "Ich dien´", které dojalo na bitevním poli v Crécy i jeho protivníka, prince waleského, tak, že jej přejal na svůj erb. A vybavila se mi i osoba Janova dlouholetého sekretáře a spolucestovatele Guillauma de Machaut. Z tohoto okruhu vyrůstá moje skladba, jádro jejíhož hudebního jazyka je odvozeno od Machautova motetu Puis qu´en oubli, který zaznívá před jejím závěrem. Oblouk této skladby (vzniklé 1995) je paralelou Janova života - od vzestupu přes vřavu bitevního pole až ke smutečnímu zvonu. Není to však ilustrace, spíš meditace nad životem a jeho smyslem vyjádřená už v jejím názvu - netkví totiž tento smysl právě ve službě druhým? 
Vždycky mne lákalo převádět do hudby procesuální děje (Prosvětlení, Sblížení, Vzývání...). Z tohoto rodu je i Stínování pro klarinet, housle a violoncello (1985), které jakoby zachycovalo postupné přelévání světla a stínu; proto postupný rozvoj jednotlivých ploch a jejich vývoj mezi krajními dynamickými póly. Psal jsem tuto virtuózní komorní skladbu tehdy pro soubor Musici moravienses, dnes ji výborně hrají členové Mondscheinu. 
Text prvního žalmu o šťastném muži, "který nesedává v radě posměvačů, nechodí po cestách bezbožníků, ale bude jako strom, který vydá dobré ovoce a vše se mu zdaří", tento text mne fascinoval jako definice života, který jsem sám snažil za totalitního režimu vést - života vnitřně svobodného, nezávislého na tlacích doby a řízeného Božím zákonem. Beatus vir (1984) byl premiérován BBC Singers pod řízením Ronalda Corpa. 
Vzývání III je třetí ze série sólových skladeb (předchozí jsou pro violu a pro marimbu), ve kterých jsem se snažil postavil moderně viděnou virtuozitu do služeb introvertního výrazu. Což není protimluv, jak jsem se snažil v těchto skladbách dokázat. Vzývání III vzniklo v roce 1994 pro 8. Drážďanské dny soudobé hudby, kde je premiérovala Carin Levine. Gergely Ittzés si upravil vlastní verzi skladby, natočenou na této nahrávce. 
Varhanní skladba Oči je nejstarší kompozicí tohoto souboru skladeb - vznikla 1983 pod dojmem drtivého zážitku, který jsem měl při návštěvě bývalého koncentračního tábora v Mauthausenu. Měl jsem tehdy v hlubokém kamenolomu, v němž nesmyslně a v bolesti zahynuly stovky lidí, náhle pocit, že na mne z kamenných stěn tiše hledí stovky očí tehdejších obětí. Tato varhanní skladba, v níž jsem se onen pocit snažil vyjádřit, zazněla již díky řadě interpretů na mnoha různých nástrojích; velkým zážitkem pro mne bylo provedení Susan Landale ve fascinující akustice pařížské katedrály Notre-Dame; zde je zachycen výkon téže interpretky na koncertu v Hofkirche v Luzernu. 
I tato vokální skladba (1998) je vzýváním - Veni, Sancte Spiritus (Přijď, Duchu svatý) je po staletí opakovanou prosbou o dary ducha, o pomoc a podporu při všem našem konání. A jak ji máme zapotřebí! Neobvyklé obsazení skladby vyplývá ze složení londýnského Composers Ensemble, pro nějž byla vytvořena. 
Proces sbližování protikladných stanovisek jsem se snažil hudebními prostředky vyjádřit ve skladbě pro housle a klavír Sblížení II (1997). Její začátek je konfliktní - každý nástroj začíná jakoby z jiného stanoviska, má svůj intervalový svět, svou artikulaci, svůj temperament. Postupně se sbližují, až se oba světy prolnou do celku, který je oba obsahuje, ale nekonfliktním způsobem. Je to vlastně hudební vyjádření bytostné touhy člověka po životní harmonii a souladu. 
Prvními interprety Sblížení II byli Ivan Ženatý a Jan Hála. 
Poslední skladba má obdobné téma i průběh - Synergie pro dechové kvinteto a smyčce (1996), vytvořená pro komorní orchestr Camerata Zürich, je rovněž pojata jako postupné sbližování nejrůznějších charakterů. Soubor pěti dechových nástrojů a pěti skupin smyčcového orchestru k němu poskytuje mnohem bohatší možnosti - oněch deset složek orchestru se postupně představuje jako deset zcela vyhraněných a odlišných charakterů, které se postupně spojují napřed do bloků (dechy versus smyčce) a poté se sbližují až do závěrečného unisona. Energie deseti samostatných výchozích "postav" se tedy nakonec spojuje do jednoho bodu a synergicky vzájemně umocňuje. Je to vlastně alegorie spojení sil dobra a vyjádření víry ve sladitelnost jejich energií. Je příliš naivní?" 
Milan Slavický

 

Cena: 199,00 Kč

Detaily položky
Orchestrální skladby  / Orchestral Works / Milan SLAVICKÝ (1947 - 2009)

Orchestrální skladby / Orchestral Works / Milan SLAVICKÝ (1947 - 2009)

Když jsem počátkem 90.let, tedy v hektických, těsně popřevratových dobách, dostal od tehdejšího intendanta Berliner Festwochen Dr. Eckhardta objednávku na orchestrální kompozici, jejíž premiéra se měla uskutečnit v sále berlínské Philharmonie v rámci festivalového ročníku 1992, který byl zčásti věnován Praze a české hudbě, zatoužil jsem napsat skladbu, která by volně a svobodně vyjádřila mé pocity vděku a radosti z čerstvě nabyté svobody – pocity, které mne ostatně neopouštějí ani dnes, sedmnáct let poté. A zároveň pocity radosti z toho, že silný inspirační kořen své tvorby nemusím už halit do obecných pojmů, ale mohu jej vyjádřit přímo a bez oklik. 
Název skladby Porta coeli, kterou jsem na tuto výzvu reagoval, má dvojí význam – jednak vyjadřuje inspiraci výtvarným objektem, známým raně gotickým portálem stejnojmenného kláštera v Předklášteří u Tišnova s bohatou výtvarnou výzdobou i představovým světem. A zároveň tento název vyjadřuje i představu, která je vlastní řadě světových kulturních oblastí – představu brány, před kterou každý smrtelník po skončení svého pozemského bytí stane a u které „vydá počet ze svých skutků“. Doprovodil jsem proto partituru mottem z evangelia sv. Matouše (7, 13-14), na které jsem intenzivně myslel při práci na této skladbě: Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby, a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. 
Jednovětá skladba je koncipována jako oblouk, postupně stoupající k zářivé vizi nebeské brány a poté se zklidňující v závěrečném spočinutí a ve vizi konečného vykoupení. 
Při četbě Zjevení sv.Jana mne vždy znovu a znovu vzrušoval prudký kontrast před závěrem tohoto úžasně barvitého a dramatického textu – po líčení bouřlivého posledního zápasu mezi dobrem a zlem, vrcholícího svržením všech stoupenců zla do ohnivého jezera plného věčného nářku a utrpení (kapitola XX) následuje popis Nového Jeruzaléma, zářivého nebeského města, sídla blažených, kteří svým čistým pozemským životem dosáhli tohoto věčného cíle (kapitola XXI). Tyto dvě bezprostředně za sebou následující kapitoly Apokalypsy představují tak prudký kontrast, jaký si lze jen představit, a mají pro mne ohromnou inspirativní sílu. 
Když mne umělecké vedení České filharmonie vyzvalo k napsání skladby ke 100. výročí trvání orchestru, vytanul mi proto na mysli můj starý plán na vyjádření tohoto kontrastu ryze hudebními prostředky. Snažil jsem se tak učinit ve dvouvěté skladbě, která onen kontrast zvýrazňuje volbou instrumentáře, odlišností artikulace a tektoniky. Zatímco na první větě – Ohnivém jezeře – se podílejí blanozvučné bicí nástroje a probíhá zde postupné huštění a střetávání kontrastujících barevných bloků, druhá věta – Nový Jeruzalém – se vyvíjí ve znamení zvuku kovových bicích nástrojů a postupného vzestupu z nejnižších do nejvyšších poloh orchestrálního zvuku, symbolizujícího nebeskou záři a závěrečné vykoupení. Obdobně se proměňuje i hudební materiál věty, která získává stále konsonantnější charakter. 
Dvě kapitoly z Apokalypsy jsou věnovány orchestru ČF ke 100. výročí jeho trvání. 
Myšlenkou na velkou vokálně symfonickou skladbu jsem se zabýval již delší dobu, ale nemoc a smrt mého otce, se kterým jsem byl až do posledních chvil jeho života, byly tím rozhodujícím podnětem k jejímu vzniku. Zážitek smrti, který byl dřívějším generacím samozřejmý, ale před kterým dnešní člověk zbaběle utíká, byl velkou zkušeností, která jasně říká, co je hmota a co je duch, a která tvůrčímu člověku dává velký impuls nejen k přemýšlení, ale i k aktivní reakci. Zároveň jsem neměl na mysli jen privátní rozměr věci, ale Requiem jsem věnoval „památce mého otce a všech dobrých lidí, kteří prošli touto Zemí“. 
Použil jsem první část latinského liturgického textu (až po Lacrimosa včetně) a to s určitými redukcemi, nepřidával jsem ale žádné další textové prvky – chtěl jsem k tomuto, po staletí zhudebňovanému textu, přistoupit tak, jak to dělaly desítky generací skladatelů před námi: pokorně naslouchat jeho rytmu, stavbě a významovému vývoji a snažit se jeho podněty sloučit se svým hudebním jazykem. Několik vokálních skladeb na latinské texty, které jsem napsal v předcházející době (Media vita, Veni Sancte Spiritus, Regina coeli), se k tomuto úkolu ukázaly jako užitečná příprava. 
Rozhodl jsem se pro dva vokální sólisty – ženu a muže, a to obou středních hlasových oborů (mezzosoprán a baryton), tedy bez extrémních hlasových poloh. Sólistům jsou svěřeny nejrůznější výrazové situace od zděšené konfrontace s majestátem smrti (Quid sum miser) až po úpěnlivě naléhavou prosbu o vykoupení. Významnou úlohu má sbor, především v dramatickém Dies irae, v dlouhé gradaci Confutatis a ve statických krajních větách. 
…de morte transire ad vitam – od smrti přejít k životu, to je přání a prosba, které text mše za zemřelé vyjadřuje v závěru své úplné podoby. A na které jsem intenzivně myslel při práci na této komposici. 
Všechny tři tyto skladby vzájemně spojuje řada okolností: všechny, jak lze již vyčíst z jejich názvů, vznikly z obdobného inspiračního okruhu, všechny premiérovala Česká filharmonie (Portu coeli s Jiřím Bělohlávkem v sále berlínské Philharmonie, další dvě skladby pak v domovském pražském Rudolfinu, a to Dvě kapitoly se Sergem Baudem a Requiem opět s Jiřím Bělohlávkem – toto CD přináší live nahrávky všech zmíněných premiér). I hudební jazyk těchto třech skladeb je obdobný – jeho základem je metoda intervalového výběru, která mi velmi vyhovuje a kterou používám už po několik desetiletí – totožný výběr 6 intervalů, užívaný horizontálně i vertikálně, je základem hudební řeči i zde uvedených skladeb. Na klíčových místech všech těchto skladeb je však konfrontován s dalším, konsonantním intervalovým světem, který je v Requiem použit všude tam, kde se v textu objevuje prvek Božího majestátu a slávy (především v Dies irae a Quid sum miser). 
Na první poslech je patrný i další výrazný moment, který tuto trojici skladeb spojuje: prvek závěrečné katarze, jehož vzestupná melodická linie v sólovém nástroji je uzavírá rozvedením do konečného úlevného spočinutí – v Portě coeli zaznívá tato závěrečná fráze v sólových houslích, v Novém Jeruzalémě z Dvou kapitol v sólové flétně a konečně závěr Lacrimosa z Requiem obě tyto melodické fráze navazuje na sebe a tím uzavírá okruh tvořený tímto volným triptychem. 
Měl jsem v životě téměř vždycky štěstí na výborné a zaujaté interprety svých skladeb – jak je z uvedených nahrávek patrné, bylo tomu tak i ve všech těchto případech. Všem zúčastněným patří můj upřímný dík. 

 

Cena: 199,00 Kč

Detaily položky