Komorní hudba / Chamber Music / Lukáš MATOUŠEK (1943)

Kód položky: MK0044

„Narodil jsem se v Praze v roce 1943. Po ukončení Konzervatoře v Praze (1967) - klarinet (M.Kostohryz), dirigování (V.Smetáček), skladba (Z.Hůla) jsem navštěvoval dvouletý kurz elektronické hudby a pak jsem ještě studoval skladbu soukromě u Miloslava Kabeláče. V roce 1981 jsem absolvoval skladbu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (C.Kohoutek). V roce 1963 jsem založil soubor Ars cameralis, s nímž dodnes provozuji středověkou i soudobou hudbu. 
Ve skladbě jsem od počátku 60. let inklinoval k dodekafonii a tzv. "nové hudbě". Na určitou dobu mne v 70. letech ovlivnila i aleatorika a timbrová kompozice. Zároveň jsem se vždy snažil hledat vzájemná propojení principů hudby naší doby s bližší i vzdálenější hudební histrorií. V 70. a 80. letech byla moje hudba provozována více v zahraničí než doma (způsobil to zákaz provedení mé Kantáty, reagující na okupaci Československa v roce 1968 a následné ocenění této skladby na mezinárodní soutěži), a proto jsem na toto CD vybral právě skladby z tohoto období. 
S fotografem Josefem Sudkem (1896-1976) mne pojilo vřelé přátelství. Poslouchávali jsme spolu často nejrůznější hudbu. Pan Sudek očekával z USA kompletní nahrávku skladeb Carla Gesualda da Venosy na gramofonových deskách. Oba jsme se na ni těšili. Zásilka došla do Prahy týden před Sudkovou smrtí a z pošty ji již nikdo nevyzvedl. Vzpomínka na pana Sudka tedy kombinuje dvě velké lásky pana Sudka - žesťové nástroje ve skladbách pánů Gabrieliů a hudbu pana Gesualda. Využil jsem výňatků z madrigalu "Mille volte il di", které místy cituji, ale mnohem častěji z nich vycházím pro vlastní kompozici. 
Oddanou interpretkou mých vokálních skladeb byla moje žena Zuzana, jejíž hlas byl rovněž inpsirací pro Barvy a myšlenky. Zde jsem se pomocí citací různých myšlenek některých malířů a básníků pokusil vyjádřit svůj názor na oblasti související s uměním. V závěrečné části (Umělec) [6] je svoboda umělecká povýšena na svobodu obecně. 
Proměny ticha jsem v roce 1980 přepracoval pro smyčcový kvartet z původní verze pro 12 smyčcových nástrojů. Zaposloucháme-li se do ticha, po chvíli slyšíme celou řadu nejrůznějších zvuků. Dokonce i relativní "hluk" může být v určitou chvíli tichem. Snad právě tato představa mne vedla při vzniku této hudby. 
Skladba Aztékové by měla být malou kytičkou Evropana, položenou na pomník obdivuhodné civilizace, kterou Evropané zničili. V prvních třech částech postupně zazní tři skupiny nástrojů - blanozvučné, kovové a dřevěné - čtvrtá pak spojuje zvuk všech tří dohromady. "Dům růží" [8] bylo místo v aztéckém chrámu, kde okolo růžových keřů tančili mladí Aztékové za doprovodu bubnů. Tato část je obrazem aztécké víry v život. "Píseň květ" (in xóchitl in cuícatl) [9] je název půvabné aztécké poesie. Tato věta je obrazem aztéckého smyslu pro krásu. "Rituál lidské oběti" [10] vychází z aztécké víry, že ten, kdo bude obětován slunci tím, že mu bude zaživa vytrženo srdce, se promění ve hvězdu na nebi a bude věčně zemi zářit. Tato část, ač pro nás Evropany děsivá, má zobrazit přirozenou víru Aztéků v nekonečnost posmrtného života. "Conquista - návrat Boha krále" [11] je částí, která připomíná, že Cortézovi dobyvatelé se objevili právě v době, kdy Aztékové - opět po 52 letech - očekávali návrat krále od východu z moře, kam podle legend v dávných dobách odešel. Vetřelci byli uvítáni jako družina dlouho očekávaného boha, který se měl stát jejich králem. Cortéz, kterému byly otevřeny všechny poklady Aztéků, se místo toho stal jejich vrahem. Symbolika vrahů, kteří přišli z východu, byla pro mne, deset let po okupaci naší vlasti, silným inspiračním zdrojem. 
V první větě houslové Sonáty [12] jsem se pokusil o timbrové propojení odlišných zvuků houslí a klavíru. Druhá věta [13] využívá "nezachytitelné" rytmické členění, blízké hudbě Edisona Denisova. Třetí věta [14] je vystavěna na motorickém pohybu melodie složené z tercií, která je citací cantabilní části prvé věty. Závěr sonáty zrcadlí můj spleen nad bezvýchodností situace v době tzv. normalizace dvanáct let po okupaci. 
Na výše zmíněnou Kantátu navazovala moje soukromá výpověď - Pečeť mlčení (Sigillum silentii). Její prvá část byla dokončena v roce 1970 (původně pro baryton, trubku a klavír, později přepracována pro mezzosoprán, klarinet a klavír). Text jsem měl od počátku připraven i pro druhou část, která symbolizuje po mnoha modlitbách konečné osvobození. Že na něj budeme čekat přes 20 let (a tedy i na dokončení této mé hudby) jsem tehdy neměl tušení. 
Fanfára 17. listopadu vznikla na objednávku pro slavnostní koncert české hudby v USA u příležitosti oslav prvního svobodného 28. října po 40 letech. V kompozici jsem vyšel z melodie nejstarší známé verze svatováclavského chorálu. Skladba je věnována Václavu Havlovi, jehož myšlenky nám pomáhaly v těžkých dnech a vedly nás na cestě ke svobodě, cestě, která začala 17. listopadu 1989.“ 
Lukáš Matoušek

Interpreti

Première recording